Luciferkainferno

Byla to malá světnička, uprostřed byl stůl, zbytky vystydlé večeře se krčily na dně mísy, odsunuté na kraj desky. Dvě upracované ženy se třaslavým šepotem modlily u hořící svíčky. Pobledlý muž třímal usazený u dveří odhodlaně velkou sekeru. Děti se krčily za pecí přikryté beraní kůží. Na spánek nebylo ani pomyšlení.
     Měsíc byl v úplňku, jeho světlo kreslilo linky škvírami v okenicích. Ticho noci bylo náhle přerušeno táhlým vlčím zavytím. Noc patřila vlkodlakům.

Vlkodlaci jsou nejznámější a nejrozšířenější odrůdou řádu oblud, čeledi lykantrophae. Typickým projevem jejich metabolizmu je stejnojmenný jev - lykantropie. Lykantropie je projev nekontrolovatelné zvěroměny. Nejčastěji je tento jev vyprovokován vlivem přitažlivosti nejbližších vesmírných těles, jako je třeba měsíc. Ale je doložen i výskyt jedinců, kteří se podobně dokáží měnit vlivem prudkých duševních emocí, nebo dokonce i úmyslně. Lykantropie je snadno přenositelná a zahrnuje celou škálu projevů. Nejhlavnějším z nich je přejímání určitých dravčích instinktů, doprovázených i změnami fyziologickými a psychologickými.

V tajných muzejních depozitářích  po celé Evropě se skrývají podobné artefakty (viz obr.), vesměs se jedná o preparované pozůstatky posledních vlkodlaků z čeledi lykantrophae

V Evropě byla jednoznačně nejrozšířenějším druhem čeledi lykantrophae vlčí varianta tzv. vlkodlaci. Základním projevem lykantropie je dvojí existence postižené osoby, kdy většinu času setrvává v původní lidské podobě, ale v okamžiku, kdy začnou působit jevy, které katalyzují lykantropní proces, proběhnou v organismu změny vedoucí k proměně ve vlkodlaka. Postižená osoba často ani neví, že ke změnám dochází. Po odeznění procesu, kdy se organismus vrací k původní podobě se dotyčný cítí vyčerpaný. Typické projevy lykantropie vlčího typu je například tráva v posteli, nebo krvavé skvrny na těle a zbytcích oděvu, či dozvuky lovu v podobě snu.
Změny které nastávají spuštěním přeměny jsou dvojího druhu. Změny fyziologické jsou většinou popisovány, jako například prodlužování končetin, drápů a zubů, často provázené úpornými bolestmi. Prodlužování chlupů až do podoby jakési hrubé srsti a to včetně kůže, která byla předtím naprosto neochlupena.

Součástí přeměny končetin, která vesměs vedla k získání vyšší síly i obratnosti, byla i změna smyslového vnímání, zejména čichu a sluchu.
Pokud změny v oblasti fyziologické byly u vlkodlaka radikální, byly pak změny v oblasti psychologické přímo explozivní. I z člověka nejmírnější povahy se stával působením přeměny na vlkodlaka predátor nejhrubšího zrna. Vlkodlak, kterého lidé často připodobňují k vlkům, má na rozdíl od této šelmy jisté typické projevy. Nikde nebyl například zaznamenán projev jakéhokoliv rysu sociálního chování, či dokonce formování vlkodlačích smeček (jedinou výjimkou v tomto směru je úsměvný film o vlkodlacích holywoodské provenience v hlavní roli s Jackem Nicholsonem pozn. aut.). Vlkodlak je zkrátka typickým samotářem, jak tomu ostatně napovídá i způsob rozmnožování (viz. níže). Dalším typickým rysem vlkodlaka je způsob jeho lovu. Zdá se, že psychologické změny způsobené vlkodlačí přeměnou sice mění člověka v dravce a zbavují ho jakýchkoliv citových projevů a významně omezují jeho pud sebezáchovy, ale zároveň nijak neomezují jeho inteligenční schopnosti a dokonce mu umožňují využívat i paměti získané v normálním stavu. Právě tato vlastnost činí vlkodlaka tak nebezpečným. Lovící vlkodlak pak neloví pro potravu, ale pouze pro samotnou rozkoš ze zabíjení. Oběti si nevybírá.

Středověká společnost si plně uvědomovala nebezpečí plynoucí z existence a prospívání všech predátorů tehdejšího světa, vlkodlaky nevyjímaje. Proto byly rozšiřovány jakési výukové "komiksy", které popisovaly projevy lykantropie, způsoby, jak zjistit, je li testovaný člověk vlkodlakem a následně jakým způsobem lze vlkodlaka definitivně zlikvidovat.
Pro lepší názornost přikládám jeden takový pergamen spolu s výkladem. Postupujeme-li od obrázku na levé straně v horním řádku

1- obyvatelstvu bylo sdělováno, že vlkodlak je typicky ve stavu nevědomí v nočních hodinách, projevuje se zejména zabíjením.
2 - obyvatelstvu se doporučuje jako nejosvědčenější způsob lovu hon za použití stopovacích psů.
3 - vlkodlaka je možné zajmout, je ovšem nutné spoutat ho stříbrnými řetězy, na které je vlkodlak alergický.
4 - je li osoba vlkodlakem může díky lstivosti vlkodlaka posuzovat pouze osoba pro tuto činnost plně kvalifikovaná, nejlépe člen kléru.
5 - 7(spodní řada) - typickou zkouškou vlkodlaka byla prověrka jeho mimovolných regeneračních schopností, doporučeno trhání svaloviny, či odtětí končetiny. Není li testovaná osoba vlkodlakem, utnutá končetina nedoroste.
8 - doporučená likvidace vlkodlaka je žehem, před vykonáním je nutno useknout hlavu, aby se zamezilo možnosti osvobození vlkodlaka z pout.

Je jen málo zbraní, či způsobů, které by mohly ochránit před vlkodlakem, či dokonce umožnit vlkodlaka ulovit. Vzhledem k vysoké toxicitě všech jeho tělních tekutin a úžasným regeneračním schopnostem je prakticky nemožné použití normální konfesní zbraně. Vlkodlak je prakticky zranitelný pouze stříbrem, proto byly na lov vlkodlaků doporučovány oštěpy se stříbrnými hroty, či stříbrné kulky do pušek. Dalším prvkem pasivní obrany je použití rostlinného jedu Oměje - Vlčího moru (viz. níže)

V 17. století se pro lov vlkodlaků používaly značně podivné metody. V severním Německu se na lov používalo vnadidla v podobě hysterických panen. Lovec měl, jak jinak, nabito stříbrnou kulkou.

Jak jsem již dříve naznačil, vlkodlak se nerozmnožuje pohlavním způsobem, jak je typické pro většinu tvorů. Odhlédneme li od pověr zaostalých vesničanů, kteří tvrdí, že se vlkodlakem stává dítě narozené nohama či zuby napřed, dostaneme se k daleko pravděpodobnější variantě, že vlkodlakem zrozením se jedinec může stát díky "mezidruhovému křížení"  (styk ženy s upírem, či ženy s vlkem).

O fyziognomii vlkodlaka existovaly tradičně mnohé mýty a pověry. Pro pobavení zde předkládáme vyobrazení lovícího vlkodlaka. Zajisté není nečekané, že metody lovu (obuškem) jsou navlas stejné metodám používaných prostými vesničany. Dílo zkázy pak dovršuje vlkodlakova tlama podobna hlavě vesnického voříška.

Lykantropická magie byla v minulosti často zneužívána jako jistý druh prokletí, který měl postihnout oběť i její nejbližší okolí. Není neznámé i využití pro přímou obranu mágů, kdy tzv. zvěromágové dovedou přijmout podobu zvoleného zvířete a v jeho podobě se účinněji bránit. Ti nejlepší v tomto směru jsou schopní i rozumového uvažování a komunikace. Není neznámé rovněž použití lykantropní kletby ve spojení s hypnózou, kdy byl nájemný vrah proměněn ve vlkodlaka a byla mu prostřednictvím hypnózy vsugerována podoba, nebo jméno oběti.

Daleko věrohodnější studie vlkodlaka z pozdějšího období demonstruje zejména jeho úžasné pohybové a stopovací schopnosti.

Příslušníky čeledi lykantrophae nalezneme rozšířené prakticky po celém světě. Jediným rozdílem mezi jednotlivými druhy je zpravidla přejímání podoby a vlastností šelem dominantních v daném regionu. Nalezneme takto zmínky o jihoamerických "jaguářích mužích", či v Africe zmínky o schopnostech místních šamanů stávat se leopardy, či levharty. V Asii pak nalezneme zmínky o tygřích démonech v Indii, či kouzelnících na severu schopných vtělit se do rosomáka, či sobola.